"Behind every great man, stands a great women" - Meryll Frost, Most courageous Athlete , 1945

Jesenická 100, 2016 - Kdo koho pokořil

9. května 2016 v 12:53 | GrAnt |  Závody a pochody
Za poslední rok jsem moc závodů (ultra) neabsolvoval a trénink jsem taky docela flákal. Nechci se nějak vymlouvat, ale prostě jsem měl na práci důležitější věci a nedostávalo se mi dost času abych vyběhl na nějaký ten delší trénink. Takže jakmile se otevřela registrace na Jesenickou stovku (dále jen J100), měl jsem velmi smíšené pocity. Hrozně moc jsem se tam chtěl zase podívat, protože v roce 2015 mi to nevyšlo. Ale taky jsem věděl že rozhodně nejsem ve formě jako předloni a natrénovat už nestihnu. Řekl jsem si, že jestli se chci zase k ultra vrátit, někde začít musím.

Příprava a odjez byli celkem narychlo, zrovna jsem měl v práci směny od 4 ráno, takže jsem měl trochu obavy jak to zvládnu tolik hodin bez spánku. Naštěstí se mi podařilo v pátek dostat brzo domů a hoďku sem si před odjezdem zdříml. Do Šumperka mě vzal s sebou Radek, jemuž patří velký dík. Měl s náma jet i Johny, ale bohužel na poslední chvíli mu do toho něco vlezlo.

V Šumperku už jsem začal mít takový ten super pocit před startem. Dorazili jsme relativně brzo, takže jsem si ještě další hodinku zdříml. Na tvrdé podlaze tělocvičny to sice nebyla žádná lahoda, ale spánek jsem potřeboval a stejně pak nepoznám, jestli mě něco bolí z té podlahy nebo ze 100km.

Nevěděl jsem moc jaký bude počasí a jak to bude vypadat nahoře. Vypadalo to že bude horko, ale organizátoři varovali před sněhem a předpověd na noční teploty byla kolem 3°C. Nakonec jsem se rozhodl pro 3/4 s kompresníma ponožkama. To je takovej kompromis. Vzal jsem si projistotu skoro zimní výbavu (2 šátky, čepice, rukavice), hlavně kvůli Vysoké holi, která mě předloni pěkně potrápila a slušně jsme tam prochladl.

Na startu tradičně všichni vyběhli, jakoby měl být cíl za rohem. Snažil jsem se držet si lehké tempo a nenechat se strhnout, ale probudil se ve mě závodník a šel sem urvat každou minutu. První úsek do Branné byl super. Běželo se mi lehce, vody jsem měl akorát, únáva na mě nešla a čas jsem měl lepší než jsem čekal. Cestou jsem do sebe pro jistotu naklopil jeden redbul. U studánky v Branné jsem potkal Martina, šel zrovna doplnit vodu pro občerstvovačku, co byla na náměstí. Řekl mi že čas mám dobrej a do Šumperka s takovou dorazím celkem brzo. To mě celkem nakoplo. Na občerstvovačce jsem preventivně sáhl po čokoládě kterou jsem vyválel v soli (pro neběžce: Ano je to hnusný, ale pomáhá to Usmívající se). Ještě jsem s sebou vzal dalšího redbula a vyrazil jsem.

Na Banjaluce u viaduktu jsem potkal takou kuriozitku. U rozcestníku zaparkovaný auto s rozsvícenýma světlama. Říkám si, co tady asi uprostřed lesa v noci asi dělá. Napadlo mě: "Ha, tajná kontrola. Jdu se raději mrknou blíž abych ji nevynechal." Zamířím čelovkou na čelní sklo abych koukl kdo z organizátorů tam sedí a koukám, že kontrola to není. To si jen dva milenci chtěli vyjet na osamocené místo a užít si trochu soukromí. Taktně jsem hned čelovku vypnul a běžel dál. Bylo mi jich líto, byl jsem v tu chvíli asi sedmdesátý běžec co jim takhle svítí do auta a další asi 100 je ještě čekalo.

Cetou na Ramzovou jsem začal cítit že mi chybí trénink. Plíce by to udýchali, energie by byla, ale začali mě chytat křeče do kvadricepsů. Dal jsem si raději hned hořčík a pokračoval. Když jsem dorazil na Ramzovou, začalo se pomalu rozednívat. Trasu z Ramzové znám moc dobře, takže jsem zabral a chtěl jsem na východ slunce být na obřích skalách. Křeče už mě nechytali a tak výstup na Obří sklay šel celkem hladce. A výhled tam byl opravdu krásný.

Z obřích skla na Šerák dostali kvadricepsy zase zabrat a při seběhu z Šeráku na Červenohorské sedlo mě začali chytat křeče v plné síle. Hořčík jsem si ještě dávat nechtěl, věděl jsem, že asfaltka z Pradědu bude peklo a nechával jsem si na to dostatečnou zásobu. V křeči jsem se dobelhal na sedlo, tam jsem se chvíli posadil a protáhl se. Abych nepadl do krize a přišel na jiný myšlenky zavolal jsem manželce. Pomohlo to a mohl jsem vyrazit dál.

Cestou na Švýcárnu udeřil opět křeče. Začal jsem střídat proto běh a chůzi, nehledě na to jestli jsem v kopci nebo ne. Díky tomu se dařilo křeče celkem potlačovat. Přesto jsem parkrát musel zastavit, svalit se u cesty a chvilku počkat až křeče povolí. Za odměnu jsem si slíbil česnečku na Švýcárně. To mi dodalo sílu. Kopec před Švýcárnou mi připadl jako nekonečný, když jsem ho uviděl, říkal jsem si, jestli tu byl i minule - byl, jen jsem asi vytěsnil traumatické zážitky :). Na Švýcárně jsem se potkal s pár běžci a dal si zaslouženou česnečku. Moc jsem se ale raději nezdržoval.

Ze Švýcárny to už byl spíš boj o to, kolik metrů uběhnu bez křečí. Snažil jsem se vždycky počkat až nebudou v doslechu turisti, svalil jsem se vedle cesty a za hlasitých nadávek protahoval napnuté kvadricepsy. Takhle jsem se dostal až k asfaltce od Pradědu. Tam jsem chtěl běžet až dolů, ale po chvíli běhu po asfaltu jsem pochopil, že to co kvadricepsy dělali do teď byla pohodička. Běžím si a najednou mi střílí v obou nohách strašná bolest. Nohy stojí a setrvačností se doatávám k okraji asfaltky. Naštěstí byla poblíž lavička, tak jsem se svalil na ni a přemýšlel jestli se do Šumperka dostanu po svých. Po chvíli jsem se zvedl z lavičky a ve tváří jsem měl asi hodně útrpný výraz, protže paní co šla okolo, se na mě s mateřskou péčí podívala a povídá: "Vydrž, dolů už je to jenom kousek." Kdyby jenom věděla, že v tomhle stavu chci běžet až do Šumperka.
Dole u Ovčárny jsem se posadil na lavičku a díval se na Petráky. Za nimi leží moje největší výzva Jeseníků - Vysoká hole. Nikdy jsem na tenhle hřeben nevyzrál. Vždy, ať už na Jesenickém maratonu nebo na J100, jsem tu prožil největší krizi celé cesty. Letos jsem se na ni připravil a jel jsem na J100 tak trochu i kvůli tomu abych Vysokou holi konečně zdoalal se ctí. Nejvíc mi vždy vadil boční prudký vítr, který vane takřka vždy. Proto jsem se celý zahalil a použil oba dva šátky, aby nebyla jediná skulinka kudy by mi mohla Vysoká hole foukat svůj ostrý vítr do tváře. Dovlekl jsem se na hřeben a dal se do běhu. Tělo hned pochopilo o co jde a křeče šli stanou. Dostal jsem se do tempa nechtělo se mi zastavovat, proto jsem vybíhal i kopce. Turisti na mě divně koukali. Asi sem fakt vypadal jako blázen. Byl jsem celý zabalený a s hůlkama v ruce jsem uháněl co to dalo. Podařilo se, po chvíli jsem byl u jelení studánky. Jeden starší pán si mě fotil - škoda že až potom co jsem se vybalil z těch šátků, abych se napil. Hned po doplnění vody do vaku jsem z ostra vyrazil dál. Abych úplně pokořil můj osudný hřeben, potřeboval jsem doběhnout až na Skřítka. I to se mi podařilo. Měl jsem obrovskou radost a věděl jsem že letos J100 určitě dokončím.

Vzhledem k tomu že jsem dlouho držel vysoké tempo, sestup k motorestu jsem pojal spíše jako vycházku a nechal jsem odpočnout unavené svaly. Plný optimismu jsem došel na občerstvovačku na motorestu. Dal jsem si můj oblíbený banán v soli a pokračoval dál. Na Skřítku jsem ale udělal školáckou chybu, která mě málem zničila.

Začal jsem řešit kilometry do cíle. A přesvědčil jsem sám sebe, že už je to tak max 20 km skoro bez kopců. Zpočátku mi to pomohlo, ale v závěru to mělo na moji psychiku zničujcí účinky, když jsem zjistil, že je to asi 30 s celkem slušným převýšením. Kousek za motorestem jsem potkal Jirku Činčuru. Nějak jsme sladili tempo a šli spolu (o běhu už se moc mluvit nedalo), Jirka mi řekl, že to v loni vzdal v Rapotíně a z rozhovoru jsem brzo pochopil, že má v plánu to tam opět zabalit. Bylo na něm vidět, že má na to aby závod doknčil a přišlo mi škoda aby pohořel na stejným místě jako loni. Snažil jsem se ho přemluvit, aby šel dál. Pak mi, ale došlo že to tam opravdu zabalí a nechtěl jsem být u toho. Pro moji hlavu by bylo nejhorší vidět jak to někdo balí a nastupuje do autobusu. Řekl jsem, že kousek popoběhnu. Vyběhl jsem a myslel si, že už ho neuvidím. Najednou za mnou někdo běží - Jirka. Docela mi to pomohlo vidět jak zabojoval a že jde dál. Až jsem se styděl, že jsem ho chtěl tak nehezky hodit přes palubu. (Za to se omlouvám Jirko). Po chvíli se Jirka dokonce nabídl že půjde první abych se mohl chvilku taky "vézt". Moc mi to pomohlo, zrovna na mě dolehla krize, protože jsme zjistili, že to co nás dělí od Šumperka je ještě hodně náročnej úsek.

Díky vzájemné podpoře a společné konverzaci, na které bylo vidět že naše kognitivní schopnosti jsou takřka na nule, nám kilometry relativně dobře ubíhali. I tak jsem se už v duchu smířil s tím, že vlak do Brna nestihnu a přespím v tělocvičně v Šumperku. K mému údivu jsme se nad Šumperkem zjevili asi o hodinu dřív než jsem čekal. V cíli jsem si stihl ještě dát skvělý vývar. Rychle jsem se pobalil a vyrazil domů - k mému štěstí jsem potkal ochotného běžce, který mě autem na nádraží dovezl - moc díky.

Závěrem chci poděkovat především celé mé rodině za skvělou podporu při přípravě a za povzbuzování po telefonu během závodu. Taky velký dík a gratulace patří Jirkovi, že to se mnou došel až do konce. No a samozřejmě organizátorům, že se jim opět podařilo mě překvapit a zničit mě. Jen nevím jestli jsem s těma 20 hodinama Jeseníky pokořil já, nebo ony pokořili mě. řekl bych že to byla remíza. Usmívající se

9.10.2016 GrAnt
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ondra | 11. května 2016 v 21:01 | Reagovat

Já jsem si myslel, že auto s rozsvícenýma světlama nasvěcuje fotopast/foťák namířený na lávku přes Brannou, obsah auta jsem nezkoumal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama